|
Our history or how we came to our dogs and other animals |
|
Už jako malá holka jsem si přála mít pejska nebo alespoň kočičku. Rodiče mi to však nikdy nedovolili přesto, že zvířátka mají rádi. Teď, s odstupem času a nabytým rozumem chápu jejich argumenty. Bydleli jsme v centru Prahy na Žižkově (rodiče tam bydlí dodnes) a když tam jedu na návštěvu, sama si nedovedu představit, kde tam chodit s pejskem na procházky. Asfaltované chodníky činžákové zástavby moc prostoru a vhodného prostředí pro venčení a procházky se psem neposkytují (alespoň ne v okolí bydliště rodičů)....... Ale tu kočičku mi teda dovolit mohli, i když vlastně měli rozum, protože jsme pravidelně na víkendy jezdili vlakem na chatu. Rodiče vždy měli na zádech ruksaky s potřebnými zásobami jídla na víkend a mě a sestru za ruku. Představa další tašky s kočkou či kocourem po letech děsí i mě. Tak jsem si alespoň užívala pejsky, které měla moje babička na malé zahrádce v Tróji, nedaleko zoologické. Chodila jsem tam s nimi na procházku, většinou byli z procházky doma dříve než já. A tak šel čas... Když jsem se pak vdala, chovali jsme s manželem (tedy spíše on) papoušky, rybičky. Jednou, když jsme se takhle večer vraceli domů do Nuslí z návštěvy, přitočil se k nám u vchodových dveří černý kocour. Manžel jej pozval na mlíčko a už u nás zůstal do té doby, než jsme čekali první miminko. Nevěděli jsme, jak by to šlo dohromady a tak jsme jsme mu našli nový domov. Byl moc hodný, celý černý s bílou náprsenkou a také velký mazel (ale už si nepamatuji, jak jsme mu říkali). Pak, po přestěhování do většího bytu na pražském Jižním Městě, to už byly synkovi tak 3-4 roky manžel přinesl domů koťě peršanky - jmenovala se Amanda. Vyžadovala pravidelnou péči o srst, která samozřejmě byla na mě a navíc se nikdy nenaučila chodit výhradně na svůj kočičí záchod (důvodem byl nevhodný odchov u velkochovatelky, která zřejmě po kočkách neuklízela, tak chodily, kde se jim zlíbilo). Asi po dvou letech života u nás jsme ji našli nový domov u známých v rodinném domku. Jak jsme se později dozvěděli, přejel ji bohužel po nějaké době vlak. Pak se u nás (asi v roce 1990 nebo 1991) objevilo další nalezené kotě - mourovatá kočička - Micinka, kterou potkali už moji oba synové s taťkou, když šli doprovodit babičku na metro. Nikdy nebyla moc přiliš velký mazel, čím byla starší, tím byla mazlivější, dokonce má za sebou pád z balkonu ze 6. patra, který přežila kupodivu a k obdivu veterináře jen s otřesem a naraženou kostrčí. Až do podzimu 2004 žila spokojeně se starším synem Míšou, ale náhlá nemoc její život zkrátila. A tak šel čas... Od roku 1995 bydlíme se synem Martinem sídlišti v Praze - Jihozápadním Městě - přímo nad Prokopským údolím. Projdem ulicí a jsme v polích, lukách, krásných zahrádkách..... Zase jsme měli nějaký čas rybičky, čím víc však jsme malé akvárko vylepšovali, tím se rybkám méně dařilo. Na jaře 1997 na Výstavě koček nám padla do oka nabízená opuštěná černá kočička z útulku s jizvou na čumáčku a chronickou rýmou. Tak jsme měli společnici. Byla vděčná za každé pohlazení a s rozkoší spala s námi v posteli. Nikdy neudělala nic mimo své místo. Původně se jmenovala útulkově Babetka, později jsme ji domácky přejmenovali na kratší Bětka - Bětuška. Delší dobu jsme už také jezdili za mou kamarádkou Lenkou na vesnici k Chrudimi, která má, co jí znám, pejsky. Postupně od jedné feny basetky Bessinky, pak k ní přibyla fena irského setra, které se ujali. Když přišli o basetku, obratem pořídili z útulku v Havlíčkově Brodě fenku křížence českého fouska Citu. A od té doby ji vedoucí havlíčkobrodského útulku a s postupem času také kamarádka nás obou Eva, zásobuje nalezenými šikovnými a česacími holkami. Asi za půl roku přibyla černobílá "chocholatá" Happynka a v r.2001 do počtu celá "minibeardedka" (nebo polský ovčák nížinný) Roxanka. Mezitím si však Lenka také pořídila něco "výstavního" a to fenu s PP beardedcolie Amálku Brown Horká čokoláda a v loňském roce si ze svého odchovu ponechala fenečku jménem Andělka Chlupatý hopan (odkaz na jejich www.stránky "Chlupatý hopan" naleznete v odkazech). Takže nyní je na počtu 5 kousků ve smečce (nejsem si jistá, jak dlouho bude tohle číslo platit). Tak takhle osoba může za příchod prvního pejska do naší rodiny a zakladatele naší psí smečky. To se takhle v květnu 1998 u nich ve vsi pod kládami objevil černý voříšek, který nikomu nepatřil. Nehonil kočky, dostal jméno Čert od Řestockých klád (dle místa nálezu) a začátkem prázdnin 1998 se přestěhoval k nám do Prahy a k Bětušce. Jejich soužití bylo bezproblémové. Protože jsme už předtím koukali na agility (díly výše zmíněné Lence) a moc se nám to líbilo, tak jsme se také začali učit hopat. Čertík nebyl sice žádný divoch a rychlík, ale běžel spíše pro mou radost a závodili jsme spolu 3 sezóny. Mezitím už jsme zvažovali, zda opravdu jeden pes není málo. Nakonec jsme se rozhodli pro kavalíra a pořídili Felinku. Od mala jsme ji pomalu brali na cvičiště a učili překážky agility až se dopracovala k závodění. Bohužel na výstavě se nám moc nedařilo, a tak jsme jí pořídili v červnu 2000 ještě kamarádku Týnušku. S tou se věnujeme výstavám i agility střídavě s většími či menšími úspěchy. V srpnu 2001 jsme po vážné nemoci přišli o kočičku Bětušku a 21. června 2003 nás náhle opustil Čertík. Po obou nám zůstali krásné vzpomínky a naše smečka od té doby působila až do konce května 2008 ve složení Felinka a Týna, kterým bude letos 9 a 8 let. Těmto seniorkám dělá společnost námi odchovaná TR fenečka Anuška (* 02/2004). Bylo to jasné od okamžiku, když naši známí změnili své rozhodnutí a místo pro fenu se rozhodli pro odběr pejska. Anuška tedy rozšířila naši rodinu. 30.5.2008 se naše psí rodinka zmenšila o Felinku (Felis Evaška), která bohužel podlela vážnému a rychlému onemocnění jater. Týně bylo 8 let 2.5.2008 a Anušce 4 roky 12.února 2008. |